už dost...
Ve vězení z betonu a dřeva se utápím v hudbě. Tíha stěn jakoby mě tračila hlouběji do matrace. Mysl odletěla na noční oblohu a nechala mě tu ležet... Ticho na mě křičí z temného kouta pokoje.
A já se ptám, proč? Proč že se to vyvíjí takto. Tímto směrem, touto cestou, skrze šeré zákoutí a úzké uličky, které by v jiném případě vypadali skoro až přívětivě a útulně.
Hodinu cesty z jednoho vězení do druhého jen ... K čemu řešit svoje problémy, když je někdo řeší za mě, pro sebe. Samostatnost hodna stébla trávy na louce.
Hvězdy postupně zhasínají.