22. 2. 1973
Odpovídám první. Odpovídám sám sobě.
Nejtmavší stín v rohu pokoje se zvedl a odešel už před hodinou.
,,Nač truchlit když zítra vyjde taky slunce?" Ptá se mě tikání hodin.
,,Ale to je jiné slunce." odpovídám z lavice s hlavou v dlaních, ,,Tohle slunce je dnes a každé další je jiné. Slabší."
,,Hloupost, slunce přece nemění svou dráhu aby jej vystřídalo jiné. Každý den se točí kol do kola aby se pak vrátilo zpátky a udělalo to znovu." klape zas tikáňí.
(do místnosti vstupuje stín který se vrátil na své místo v rohu)
,,Nemáš co povídat když celé dny i noci trávíš na nejvzdálenější stěně od okna. Každý den za ním ale letí jiné. Každým dnem vypadají kytky smutněji a otáčí se k němu s menší ochotou."
(stín se zamyšleně naklonil k oknu a zahleděl na záhonek)
,,Nekdřív mi povídáš že je každý den jiné slunce na nebesích a teď že květiny jsou kvůli tomu smutnější. To zní skoro jako by si mi řekl že mě netlačí vpřed čas, ale kolo s ostrými zuby. No tak, nemarni svůj čas otázkami někoho jiného a běž se vyspat."
(stín si potichu odfrkl, jak to stíny dělávají, když konverzace drhne o stěny, a roztáhl se víc po podlaze)
A tak odpovídám na otázky od někoho jiného pro někoho jiného sám sobě a svému stínu.